Oravaman 2016 - velmi intenzivní zážitek

Dne 29.07.2016 v 23:46, v kategorii Olympijský triatlon

Mezi triatlonisty je slovenský Oravaman pojem a v posledních letech se závod řadí mezi nejkrásnější triatlony v Evropě s pravidelnou účastí závodníků z 30ti a více zemí.
A tak jsem si jej chtěl také zkusit. V roce 2015 jsem zakoupil registraci, ale stejný termín si kromě organizátorů vybrala také manželka :) Takže jsem si musel rok počkat. Ovšem registrace se od letošního ročníku prodávaly formou loterie, protože zájem je vždy enormní a počet míst omezen na 300. Ale byl jsem mezi těmi šťastnými 70ti procenty a byl jsem vylosován. A mohla začít příprava!

Ale nezačala :) Přes zimu jsem sice běhal, ale bazénu jsem se vyhýbal jako čert kříži. Kola na jaře také moc nebylo, ale polovičního ironmana jsem přeci již absolvoval, takže jsem se (chybně) ničeho neobával. Až v červnu jsem si začal zjišťovat podrobnosti o závodě. Nejen že je to jeden z nejhezčích, ale také jeden z vyhlášených nejtěžších triatlonů v Evropě! Převýšení 2200 metrů na 90km na silničním kole opravdu není úplně lehké nabrat. A 1100 metrů nastoupat v půlmaratonu také nevěstilo nic pěkného. Začal jsem trénovat. Dokonce jsem i trochu plaval :)

Přišel červenec a jelo se do Zuberce v Západních Tatrách (Roháče) na týdenní dovolenou. Není ideální mít dovolenou v destinaci týden před závodem, ale nešlo to jinak. Takže jsem si v neděli pojezdil na kole, v pondělí a úterý polítal po dvoutisícových Roháčích a pak už jen odpočíval s malým Tobíkem a kontroloval předpověď počasí. A ta se jen zhoršovala. No co vám budu povídat - vytrvalý déšť, mrazivý vítr a denní maximum 11 stupňů jsem v půlce července opravdu nečekal... Ale sobota ukázala, že i to je možné :(

Ráno jsme tedy byli v 6:10 odvezeni na start, plavalo se v Liptovskej Mare. Voda měla krásných 18stupňů, což bylo v tu chvíli o 10 více než teplota vzduchu. V neoprenu zima ale nebyla. Horší byl vítr a tedy vlny. 8:00 - Start! No 2km plavání jsem standardně nějak doplácal a přežil bez úhony, takže hurá na kolo! No hurá...

Pár prvních zvlněných kilometrů na zahřátí bodlo. A je tu první stoupání na Huty. Je mokro a stále lehce prší. Kopec na Huty z této strany je dlouhý asi 8km a jsou zde i táhlé úseky se sklonem 8-10%. Z výšky 560mnm stoupáme do 1090mnm. Už jsem psal, že moje kazeta na závodních kolech je 25ka? :D Tedy pěkně těžký převod! A co víc - prudké úseky jsem chtěl jet částečně ze sedla, ale ejhle - ono mi pak zadní kolo na mokrém asfaltu podkluzovalo. A to stále není vše - převozem kola v kamionu do depa mi zřejmě rozštelovali přehazovačku a ta teď na nejlehčích převodech trošku střílí. Takže poctivě v sedle a ke všemu velmi opatrně. Ale šlo to. Občas sesedám a trošku pošteluju řazení, prsty mám zkřehlé a zmrzlé a tak to moc nejde. A zjišťuji, že je posunutý doraz, což pro laiky znamená, že dokážu seštelovat všechny převody kromě jednoho - toho nejlehčího! Ten střílí pořád :( Ale bojuju, kopec jedu na 39/23 a za chvíli jsem nahoře! A paráda, bude sjezd! :) A to tedy byl sjezd! Hned na přelomu kopce se do mě opřel takový náraz větru, že mě málem povalil. Vysoké karbonové ráfky, do mokra a větru také skvělá volba! :) Sjezd jsem měl najetý, je krásně otevřený, celá cesta pro auta dnes uzavřená, dá se tu jet pohodlně 70km/h i víc. Jenže za sucha. A v bezvětří. V první zatáčce mi smykuje zadní kolo, ale ustojím to. Jedu opatrněji, nárazy větru a potoky vody mi sjezd nijak neulehčují, jedu sotva 40km/h :( Ale stejně předjíždím, někteří jsou vyděšení mnohem více. A vidím také prvního cyklistu na zemi. To dnes zdaleka nebude poslední... Sjezd za mnou, jsem v Zuberci (750mnm). Vyhlížím Lucku s Tobíkem.. Jsou tam a zběsile fandí! Toš jedu dál! Pár km do kopce na otočku a zpátky do Zuberce, pápá rodince a vzhůru podruhé na Huty. S větrem v zádech to teď nahoru jelo celkem dobře, můj průměr je ale na závod děsivě nízký (26km/h) a to mě čekají ještě 3 kopce! No nahoře na Hutách už je to jen 24km/h, ale čeká mě 8km sjezd! Jenže jaký sjezd! Organizátoři už stojí v každé prudší zatáčce a naznačují, že to opravdu, ale OPRAVDU klouže - rozběhnou se a v botech se po cestě sklouznou skoro metr! Jo, 10 atmosfér do galusek, další trefa do černého! Tak ani ve sjezdu čas nenahoním... Ale aspoň jsem stále na kole a v sedle, ve sjezdu potkávám další a další závodníky na zemi. Všichni vypadají relativně v pořádku nebo se jim už někdo věnuje, jedu dál. No a sotva kopec sjedu dolů do 700mnm, přichází otočka a šup zpátky nahoru! To už mám v nohách 60km a moc to nechce jet. A taky nejede. Nahoře klesl průměr už na 23km/h. Někoho stále sem tam předjedu, ale také mnoho lidí už také předjíždí mě. Druhý sjezd je ještě o trošku horší než ty předchozí, vítr zesílil, vody je více. Ale dojel jsem až do Zuberce. I v tomto počasí zde fandí hodně lidí. A opravdu to potřebujeme. Jsme mokří a zmrzlí ze sjezdu. Sil ubývá. A čeká nás ještě pořádný kopec do výšky 1350mnm - na Ťatliakovu chatu. Abych to trošku přiblížil severomoravákům - jako bych jel z Brušperku přes Hukvaldy na Pustevny, dolů až do Rožnova, tam otočka zpátky na Pustevny, dolů do Ráztoky, tam otočka zpátky na Pustevny potřetí, sjezd a jakmile máte v nohách 80km, čeká vás výjezd z Papežova na Lysou (jen s trošku těžším koncem).

Stoupání začíná pozvolna. Zbývá 10km. Ale nemám natrénováno. Už to poznávám naplno. A nemám ani lehké převody. O posledních dvou kilometrech před chatou se šíří zvěsti o sklonu 14%. Doufám, že to nebude pravda, protože už tyhle úseky kolem 10% mi dávají zabrat. Stále nelze jet ze sedla, kolo prokluzuje. Nejlehčí převod pořád zlobí, ale už není síla (ani cit v rukou) s tím cokoli dělat. Musím dojet v sedě a nejlépe frekvenčně. A je tu značka 2km cíl. A kopec. Teď opravdu začíná! Zvěsti nelhaly, přičemž 14% je průměr, místy mi garminy ukazují i 16%. Nohy bolí, depo v nedohlednu. Před sebou vidím spoustu cyklistů. Jedou pomalu. Já taky. Někteří kolo tlačí. To já přeci nebudu! Někteří kličkují. To já přeci nebudu! A nebo že bych to zkusil? Toš pár vlnek by mi mohlo pomoci... A trošku pomáhají, ale není to ono, tak jedu rovnou nahoru. A předjíždím, což je super. A závidím jim ty lehounké převody a malé placky. Jedou tak hezky frekvenčně... Ale pomalu! Utrpení se blíží ke konci. Bolí mě kolena. Obě. Hodně. Ale je tu depo! Sesedám (sesouvám se). Odebírají mi kolo, předávají pytel s věcmi. Suchými věcmi! Moc se do nich těším. Dostávám horký čaj a pomalu se převlíkám do běžeckého...

Opravdu pomalu. Prsty zmrzlé, neposlouchají. Nazout si suchou ponožku zmrzlýma rukama na zmrzlou nohu bylo téměř nemožné. Po dvou minutách se to povedlo. A teď druhá :) Jsem v suchu, v botech, na hlavě teplá čelenka z LysaCupu, která mě motivuje následující kopečky přeletět. Na kole jsem se zdržel 4 a půl hodiny s tak nízkým průměrem, který často nemívám ani při vyjížďce na bajku. Dokonce jsem málem nestihl limit pro cyklistickou část! Ten ale nakonec posouvají, vzhledem k podmínkám se není co divit. V depu je také občerstvení a kola, takže neváhám ani chvilku a cpu se. Až moc, jak se později ukáže. Neměl bych to ani psát, ale v tomto druhém depu jsem celkem strávil 14minut! Za normálních okolností nereálné, nyní mi to ale ani nepřišlo. Jenže se vzdaluje i můj nejmenší cíl - absolvovat závod pod 8 hodin. Zbývají necelé 3 hoďky a 21km běžecké části v kopcích.

Toš vybíhám. Plný elánu. Suché věci, občerstvení i vědomí, že už nesedím na kole mi vlilo novou krev do žil. Výběh začíná krutým výstupem o 250metrů. Ale jde se mi lehce, předbíhám tak 20 lidí. Nahoře v sedle nás po občerstvení čeká výstup na Rákoň, nejvyšší bod závodu 1876mnm. Jenže ouha, už ve sedle je neskutečný vichr, do toho déšť a pořadatelé nám oznamují, že se dnes na Rákoň neběží. Ale že trať zkrácená moc nebude, že si to vynahradíme později na sjezdovce. Asi to bylo rozumné rozhodnutí, pocitová teplota tam nahoře byla údajně pod nulou... No co, sbíhám ze sedla do údolí a panečku to je paráda. Běží se mi dobře, stále předbíhám, lesní cestičky jsou úžasné. Dokonce se po půl hodince i zahřívám! 10km za mnou relativně rychle, začínám oživovat naději na čas pod 8 hodin! Jenže přichází sjezdovka. I v původní trase byla vražedná. Kolmo nahoru o 300 výškových metrů výše. Tady se cesta měla stáčet už na seběh, ale přece si máme vynahradit chybějící vrchol, ne? A tak stoupání pokračuje. Nemilosrdně o dalších 250m nahoru! Znovu se dostáváme na 1700mnm. Ale jsme tu, horní stanice lanovky a co myslíte? Občerstvovačka a po druhé straně sjezdovky seběh dolů. A ten tedy už bolel. Nohy trošku, ale rozbolelo břicho. A dost. To ta kola. A 3 gely. A tyčinka Voltage. A ty kousky slaninky. A pár tyčinek. Jakési semínka. Jéžiš co jsem to proboha všecko sežral?! Otřesy v seběhu jsou velké a píchání v břichu sílí. Musím zpomalit. Hodně. A samozřejmě ostatní ne. Kontrola hlásí posledních 6km z kopce a po rovině, mám na ně 40minut, ale pochybuji, že vydržím běžet. 20 minut se hodně trápím, lidi mě předbíhají. Pak se to trošku zlepší a já vím, že už do cíle doběhnu! Už z dálky vidím Lucku s Tobíkem! Mám rezervu, chci doběhnout do cíle s Tobíkem, beru si ho a poslední metry si užívám. To je pravá odměna! Po 7 hodinách a 53 minutách jsem v cíli, v náruči mám Tobíka, na krku medaili. Jsem vyčerpaný, ale hrozně šťastný. Dokázal jsem to. Jsem ORAVAMAN!

Vojta

Vysledky: oravaman.sk/narocny-… Videa a fotky: https://www.facebook.com/ORA…

Komentáře k článku

Přidat komentář